Vytisknout

 

    Ahoj! Jmenuju se Terka a ráda bych se s Tebou podělila o to, jak jsem přijala Boha. Pocházím z milující rodiny a už od dětství jsem měla díky prarodičům a rodičům povědomí, že existuje Bůh. Do kostela jsme s rodinou občas nakoukli (ve smyslu: 1. pokřižuješ se 2. zastavíš se u mříží 3. zavřeš oči, pomodlíš se 4. podíváš se na jesle 5. jdeš domů). Mši jako takovou jsem zažila asi dvakrát v životě. Byla tam zima. O mých babičkách a dědovi jsem věděla, že se pravidelně modlí za zdraví nás všech. Děda chodil dokonce do kostela, když jsem dělala zkoušku. Doma s našima jsme se modlili jen před štědrovečerní večeří. U těchto modlitebních příležitostech jsem se modlila za zdraví mé rodiny, přátel; děkovala Bohu za různé věci a sem tam (když jsem chtěla na Boha “zapůsobit”) použila větu z “otčenáše”. Hluboko v srdci jsem o Něm ale přemýšlela tak, že je hodně vzdálený, existuje někde “tam nahoře” a řeší ty “velké a důležité” věci. Nás lidi, že bere jako malé, bezvýznamné, hříšné bytosti a proto k Němu nemáme takový volný přístup (když nejsi jeptiška nebo kněz). Vždy jsem k Bohu ale přistupovala s úctou. Blíže jsem se o Něj však nezajímala, protože jsem věděla, že jsem hříšný člověk a nic s mojí hříšnou přirozeností nenadělám.

   Když jsem dospívala, můj pohled na život byl takový, že nikdo vlastně nevíme, proč tu jsme, co máme tady dělat a co se bude dít až umřeme. Věřila jsem, že se to jednou dozvíme až po smrti, protože tady za našeho života podle všeho nejsme tak dokonalí a vyzrálí, abychom to pochopili. Bylo mi jasné, že kdyby někdo znal pravdu - proč tu jsme a jaký to má všechno význam, tak by se o tom všude mluvilo. Učili bychom se to na školách, bylo by to v televizi nebo v rádiích. A protože tady na světě se toto nědělo - ba naopak tu byl jen chaos v podobě různých teorií, filozofií a náboženství, došla jsem k názoru, že tu pravdu o tomhle všem ani nemáme znát. Různé teorie (proč tu jsme) jsem tedy brala jen jako něco, co nám má ulehčit život. Nejvíce jsem se přikláněla k teorii o více životech. Občas jsem si vyložila karty a modlila jsem se k andělům – někde hluboko uvnitř jsem ale vnímala, že se to Bohu asi nelíbí. K tomu všemu jsem byla i vegetariánka (částečně kvůli zdraví ale spíše kvůli nezabíjení zvířat).

   Od té doby, co jsem nejedla maso, se mě zmocňovala pýcha. Připadala jsem si, že jsem někdo “víc” než ostatní, protože jsem ohleduplná ke zvířatům (ale kožené sukně jsem oblékala). Pyšná jsem byla také proto, že jsem si nepřipadala tak “přízemní” jako ostatní lidé, kteří nevěří v “duchovní” věci (duchovní věci v uvozovkách, protože jsem za ně považovala: převtělování, karty, karma, talismany, jóga, aura, astrologie, modlitby k čemukoli). Až po přijetí Pána do svého života jsem zjistila, co jsou to duchovní věci.

   Po několika rozchodech jsem se (ve svých 23 letech) ocitla v situaci, kdy jsem začala přemýšlet, že už mi nic nepřináší takovou radost jako to, když mohu někomu pomoct. Chtěla jsem se tedy do budoucna soustředit na pomoc lidem a také jsem se rozhodla, že přestanu lhát. Přibližně v této době (po tomto rozhodnutí) mě můj spolužák z vejšky vytáhnul na čaj. Zde mi řekl, že mi Bůh miluje a že už se mi to rok pokouší říct (Bůh mu to dává už rok na srdce, aby mi to řekl).

    To, že mě Bůh miluje pro mě byla nádherná zpráva. Bůh, který řídí všechno na zemi a všechno ví, mě miluje! Považovala jsem to za potvrzení toho, že jdu správným směrem. Myslela jsem si, že Bůh si všimnul toho, že chci pomáhat lidem a přestat lhát a dává mi tedy šanci. O bibli a o Ježíši jsem toho moc nevěděla, a tak jsem hned svého spolužáka požádala, aby mi sdělil, proč tu jsme, proč vznikla země atd. V srdci jsem si přála jediné – “prosím, ať to, co mi teď řekne, dává alespoň trochu smysl - a uvěřím tomu. Prosím, ať to není tak, že v bibli jsou jen modlitby “svaté Pepindy” k “svatýmu Alojzíkovi”… ať to, prosím, aslespoň trochu dává smysl. Moc chci, aby bible vydala pravdivý obraz o existenci světa a já mohla přijmout Boha a nepřipadat si jako blázen, co si pak čte v bibli o Pepindách..” Spolužák mi tedy řekl základní věci. Pamatuji si jen to, že jsme stvořeni pro Ježíše a skrze Ježíše, že zde na světě existují démoni, že ďábel je padlej anděl a vytváří na světě chaos, abychom nepoznali Boha. Dále mi řekl, ať se nemodlím k andělům ale k Bohu. Párkrát jsem se s tím spolužákem (a později i s jeho přítelkyní) ještě setkala, abych se doptala na různé věci (co musím dodržovat, co to obnáší být věřící atd). Ukázalo se, že moje babička mi dlouho předtím, než jsem začala o Bohu uvažovat, koupila bibli a čekala jen na vhodnou příležitost, kdy mi ji dát. Mezitím jsem také několikrát navštívila setkání mládeže v křesťanském sboru Logos, kam oba kamarádi chodili. Šlo jen o neformální setkání mladých věřících. Zde se hrály chvály, hry a nakonec jsme se modlili. Já jsem zde poprosila Ježíše, aby mě zbavil od jedné závisloti, se kterou bych měla do budoucna jakožto věřící problém. A On mě toho zbavil! Po druhé návštěvě mládeže jsem odjížděla s pocitem radosti. Přestože jsem byla v období zkouškového (pro mě ubrečené a velmi stresové období), pocit ohromné radostnosti (až srdeční slasti) ve mě stále přebýval! Nikdy jsem takový stav nezažila. Nedovedla jsem si vysvětlit, proč se cítím takhle nádherně klidně, když mam zkouškové a nic neumim?? Celé to trvalo 3 dny - jdeš spát a cítíš se moc klidně a dobře… probudíš se a cítíš se v srdci ještě slastněji! jako kdyby moje srdce zajásalo, že jsem se vzbudila, a že mi bude moct potěšit svojí radostností! Pak mi napsal spolužák jak se mám. Napsala jsem mu, že od té doby, co jsem byla na poslední “mládeži” se cítím hrozně moc dobře, klidně a spokojeně. Odepsal mi, že to je tzv. “Boží pokoj”. Vyvalené oči a údiv! Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela! Nikdy mi nikdo neříkal, že existuje něco jako Boží pokoj. Až teď, když jsem to napsala tomu spolužákovi. Úplně mi to dostalo. Řekla jsem si: “Tady opravdu něco je! Ona je to všechno pravda!” Po několika dnech jsem zašla na kafe se spolužákovo přítelkyní a ta mi řekla, že tohle není jen tak, že mi Bůh volá k sobě. Zeptala se mi, jestli jsem přemýšlela, že bych Boha přijala a já odpověděla, že jsem o tom přemýšlela. Cestou domů jsem se rozhodla, že Boha chci přijmout do svého života – respektive vydat svůj život Bohu. Po pár dnech jsem se s touto sestrou modlila tzv. modlitbu spasení a vydala tak svůj život Ježíši. Až poté jsem si troufla přijít do sboru na nedělní shromáždění.

   Po okamžiku, kdy jsem přijala Pána, se mnoho věcí změnilo. Začala jsem jíst maso, karty a vše s tím spojené letělo do koše. Okultismus nemůžu ani cítit - myšlenka toho, že komunikuju s démony se mi hnusí. Cítila jsem se, jakoby mě někdo “odpojil z matrixu” a já mohla volně dýchat! On opravdu existuje Někdo, kdo mě miluje a rozumí mi! Mohu pomáhat lidem! – mohu je uzdravovat, šířit Boží pokoj, Boží lásku a světlo do tmy, která je všude kolem! Můj život má smysl! Vím, proč jsem tu! Vím, kam jdu! Znam svůj cíl! Díky Bohu teď konečně začínam poznávat sama sebe. Uvědomuji si své silné i slabé stránky. Zjišťuji, co je mým úkolem, pro který mě konkrétně (s danými vlastnosti a talenty) Bůh stvořil. Vždycky jsem například ráda malovala - a nyní připravuji výstavu obrazů, díky které se evangelium rozšíří mezi lidi. Bůh mi dal nové srdce! Začala jsem opravdu milovat lidi kolem sebe, dokonce mam ráda i děti. Není to z mé síly, ale je to z Boží síly – jakobych já byla jen nástroj. Zjišťuju, že mám bojovnou povahu. Bojuju na straně světla proti mocnostem zla! Už nemusím koukat na hrdinské filmy a říkat si, “tyjo …. taky bych chtěla být jako on/ ona.” Teď můžu bojovat v reálném životě a být tou statečnou bojovnicí. Učím se, že pravá síla je v umění se pokořit a čekat na Boží vedení. Někdy mi to jde lépe, někdy hůře. Procházím úzkou cestou za Pánem. Až jednou zemřu, chci vědět, že jsem nepromarnila čas - pomohla co nejvíce lidem a oslavila tak Pána. Přidej se k Pánu i Ty! 

Zobrazeno: 522